Teplota podloží tu dosahuje 100 stupňů Celsia, nenajdete tu mnohapatrové hotely, billboardy ani přeplněné pláže. Ohněm poznamenaný ostrov si dokázal zachovat svoji původní tvář i díky geniálnímu tvůrčímu duchu jednoho jediného umělce.

Nejsou tu žádné vysoké hory (nejvyšší bod ostrova měří jen 671 m), neroste tu vůbec žádná stromová vegetace, ale taky tu neznají dopravní zácpy, neproudí tady davy turistů a narazit na suvenýrový kýč je téměř nemožné. A když přijdete na kilometr dlouhou, nádhernou pláž, s údivem zjistíte, že jste sami.

V tuzemských luzích a hájích jde stále o nepříliš známý dovolenkový klenot. Lanzarote je nejsevernějším velkým kusem země Kanárských ostrovů a najdete ho ve vzdálenosti čtyř a půl hodiny letu ze střední Evropy, asi 100 kilometrů od pobřeží Maroka.

Proklatě horký měsíc

Na Lanzarote se sice netyčí žádná obří sopka jako Pico de Teide na ostrově Tenerife, přesto je právě tady sopečná činnost z celého Kanárského souostroví nejživější. Krajinnou ikonou Lanzarote jsou totiž Montañas del Fuego (Ohňové hory) na jihu ostrova, kde se naposledy začala pořádně třást země v roce 1730, z geologického hlediska vlastně před chvilkou.

Sedm let trvající výbuchy a výlevy lávy tehdy pokryly velký kus jižní části ostrova a mimo jiné zničily několik vesnic. Lidem se však podařilo včas utéci a díky dochovaným zápiskům faráře Dona Andrése Lorenza Curbela z nedalekého městečka Yaiza si můžete tehdejší katastrofu docela barvitě představit. (Po skončení této katastrofy se duchovní i se svými farníky raději přesídlili na sousední ostrov Fuerteventuru)

Výsledkem sopečného divočení je dnes krajina připomínající bez přehánění tu měsíční. Desítky menších či větších kráterů hrají odstíny od tmavočervené barvy až po temně černou, povrch je téměř bez vegetace a jen na západním obzoru se zaleskne moře. Většinu plochy pokrývá neprostupný terén, do kterého není radno se pouštět. Hranky rychle utuhlé lávy jsou totiž ostré jako břitva.

Území Ohňových hor je dnes chráněné v Národním parku Timanfaya. Přístup je regulován, do nitra parku vede jediná silnice, na níž můžete po zaplacení vstupného vjet autem a dostanete se až na vyvýšeninu Islote de Hilario. Právě tady je tzv. teplotní gradient směrem do nitra země nejvyšší, jen pár decimetrů pod povrchem dosahuje teplota podloží přes 100 °C.

Přesvědčit se o tom můžete hned trojím způsobem. Tzv. lávový gril před zdejší restaurací El Diablo (Ďábel) není totiž nic jiného, než okrouhlá, asi 5 metrů hluboká díra do země, ze které vystupuje vzduch tak žhavý, že se v něm dá opékat maso (nenaklánět se!).

Na jiném místě nalévají v pravidelných intervalech strážci parku do trubek, vedoucích několik metrů do země, kbelík vody - ta se během asi tří sekund promění v páru a s hlasitým zasyčením vyrazí zpět nad povrch jako plynný gejzír. O kousek dál zase obsluha strká otep křovin do nehlubokého zemského otvoru: v důsledku žáru klestí po pár sekundách samovolně vzplane.

Ve vstupném do národního parku je obsažena i vyhlídková jízda autobusem po asi 12 kilometrů dlouhém okruhu centrální částí Ohňových hor. Velkolepé pocity z fantastických vyhlídek na barevnou sopečnou poušť se vám nejspíš budou mísit s obdivem k řidičskému umění šoféra. Cesta je sice asfaltová, ale místy tak úzká a strmá, že se zdá nemožné, aby tudy autobus projel. Bohužel, z důvodu ochrany přírody se touhle neobvyklou krajinou nemůžete vydat na vlastní pěst pěšky.

Utajené pláže

Pláže jsou na Lanzarote různé: někde se světlým pískem (často uměle navezeným), jinde s černým sopečným. Najdete tu i četné malé zátoky se skalkami a oblázky. Alespoň jednou za pobyt se určitě vydejte na některou z hůře dostupných pláží. Bude vás to sice stát pár desítek minut pochodu, ale na Lanzarote víc než jinde platí: to co je opravdu krásné si musíte zasloužit.

První šanci máte v okrajové části Národního parku Timanfaya. Sice jde o trochu náročnější záležitost a bez mapy se neobejdete (vyzvedněte si jí předem v infocentru národního parku), potřebovat budete i pořádné boty a nejspíš vám bude trochu vedro, ale věřte, stojí za to.

Jeďte autem směrem do malého přístavu El Golfo a asi dva kilometry před pobřežím zahněte na neznačenou prašnou cestu vpravo. Pokud se vám podaří na několika zrádných křižovatkách správně odbočit, dostanete se až pod osamělou usedlost (Montañas del Fuego máte stále po pravé ruce). Auto musíte odstavit nejpozději před závorou signalizující hranici parku.

Od závory pokračujte pěšky lávovými poli, která jsou místy prostoupená sporými porosty pryšců. Moře budete tušit přímo před sebou a za chvíli jej i uslyšíte. Zvuk připomínající hrom ohlašuje mohutný příboj, který zde, na návětrné straně Lanzarote, téměř bez ustání bije do černých lávových útesů.

Až rozeznáte bílou tříšť nad pobřežím, budete už blízko. Přírodní zázrak, pláž nazvaná Playa del Paso, je asi 100 metrů široká, temně černá oblázková pláž obklopená z obou stran rozeklanými útesy. Nad její krásou jistě zjihnou i srdce velmi okoralá. Ve vzduchu se za neustálého rachotu narážejících vln vznáší bílá vodní tříšť a pod žhnoucím sluncem (při příchodu ho budete mít proti sobě) to v kombinaci s tmavým pokladem vytváří fantastické barevné efekty.

Vzhledem k obtížnému přístupu tu velmi pravděpodobně budete sami nebo skoro sami, ale to váš zážitek ještě umocní. Jen s koupáním se mějte na pozoru, malý kousek od čáry pobřeží číhají v moři ostré útesy a za vlnobití, které je tu skoro pořád, by plavání bylo hazardem se životem.

Na pěší pochod od hranice národního parku k pláži počítejte asi 40 minut jedním směrem. Cestou nepotkáte žádný stín a ani na pláži se není kam schovat. Nezapomeňte proto s sebou vodu na pití a opalovací krém, hodit se bude i klobouk.